Amsterdam

Auto přejelo nízkou kovovou zábranu, zahučelo do vody a začalo se potápět. Skupinka cyklistů nedala přednost chodcům a za hlasitého cinkání zvonků jich několik srazila. Trojice dredatých Jamajčanů seděla u stolečku před křiklavě vyzdobenou výlohou coffee shopu a za zvuků hlasitého reggé se oddávala své první ranní trávě. Davy turistů netrpělivě stály před muzeem Riks, další před Van Goghovým muzeem, a čekaly, až otevřou a pustí je dovnitř, aby mohli za nekřesťanské peníze obdivovat umění. Skupinky úchylů v kapse obracely svá tři eura a nervózně přešlapovaly před muzeem sexu, které bylo také ještě zavřené. Po grachtech se proháněly lodičky na prvních okružních plavbách po městě. Začínalo další typické ráno na ulicích Amsterdamu.

Na jednom z nesčetných grachtů v jednom z řady houseboatů se právě probral jeden český přistěhovalec, který sem do města hříchu utekl, aby se schoval před celým světem a žil zde na maličkém lodičce jako poustevník pouze o černém čaji a stovkových cigaretách a kromě několika lidí se nestýkal vůbec s níkým. Od místních si vysloužil přezdívku Muž beze jména.

Vyšel z místnosti na malou zahrádku, kterou si na palubě vytvořil a nozdrami nasál pro Amsterdam tak typické aroma marihuany. Nikdy se nemohl zbavit pocitu, že to smrdí jako nemytá zvířata v zoologické zahradě. Zrovna kolem něj proplula výletní loď s osmdesáti Japonci na palubě. Ti si ho z neznámého důvodu vyfotili.

Muž beze jména zívnul, zapálil si svou první ranní cigaretu, napil se prvního doušku čaje a posadil se na palubě houseboatu a pozoroval dění na kanále a v ulicích, které ho obklopovaly.

Najednou se zděsil, neboť viděl, že k jeho housebotu se po chodníku blíží zase ten otrava. Chlapík, říkalo se mu posměšně Tarzan, měl zhruba metr padesát, obličej protivný a úsměv tak vlezlý, že byste ho nejradši zabili, sotva se objevil. Dlouhé vlasy za ním vlály a on si s nimi pohazoval jako Pamela Anderson v Pobřežní hlídce. Muž beze jména si pokaždé, když ho viděl, pomyslel, že tenhle úchyl si dlouhý vlasy rozhodně nezaslouží, protože dělá ostudu všem lidem, co mají dlouhý vlasy.

Už byl skoro u obytné lodi. Nebylo cesty zpět. Leda tak skočit do vody, ale ta nebyla zrovna nejteplejší a ani nejčistší. I když pořád lepší uhnat si zápal plic v týhle špíně než se bavit s tímhle člověkem. Majitel houseboatu položil hrneček na stůl a už už se chtěl rozběhnout a skočit, když v tom ho Tarzan oslovil.

„Čau, nemáš nějaký filmy?“

„Jenom porno filmy.“ Lhal znuděně Muž beze jména a modlil se, aby Tarzan odešel, i když věděl, že takové štěstí mít dneska nebude.

„No to mi bohatě stačí. Tak já si je od tebe vemu.“

„Sorry, včera mi spadly do vody a uplavaly.“

„Aha. Já jsem zase včera spal se svou přítelkyní a přitom jí lezlo klíště po voku.“

„Hmm.“

„No jako já to nechápu, proč zrovna po voku.“

„To nevím.“

„No jako kdyby se na tom voku něco dělo, tak neřeknu.“

Obyvatel houseboatu si zapálil další cigaretu a vyfukoval kouř nevítanému návštěvníkovi přímo do obličeje ve snaze ho odehnat, ale marně. Vítr foukal jiným směrem.

„Na čem si byl naposled v kině?“

„Já do kina nechodím.“

„Teda mě lidi říkají, že mluvím nesrozumitelně, ale na tebe ještě nemám.“

„Já do kina nechodím.“ zařval Muž beze jména a snažil se tvářit naštvaně, ale ani to nepomohlo.

Pak tam asi dvě minuty oba jen tak mlčeli a civěli na sebe.

„Tak sakra řekni něco, ne?“ dožadoval se Tarzan další komunikace a znovu pohodil vlasy jako Pamela.

„Co bys chtěl slyšet?“

„Nevim. Ty seš prostě nemluvnej, to je hrůza.“

„Hmm.“

„Jako my už jsme s přítelkyní dlouho.“

„Hmm, tak to ti přeju.“

„Cože? Ty mluvíš strašně nesrozumitelně. Cos to říkal?“

„Ale nic.“

„Sakra tady chodí takovejch ženskejch a žádná nevoní podle mejch představ.“ Zatímco Tarzan rozvíjel své perverzní teorie o tom, jak má vonět žena jeho snů, Muž beze jména se rozeběhl a oblečený i s cigaretou skočil do grachtu. Tarzan mlel zrovna něco o jablkách a dřevěných kádích, a když to viděl tak pronesl: „To je dobrej nápad. Jdeme se koupat.“ Vysvlékl se do bílých trenýrek, které měly na příslušném místě nápis „danger“, opět pohodil vlasy jako Pamela a skočil do vody za ním. Bílé trenky mu přitom napůl spadly.

Muž beze jména vyplivnul zhasnutou cigaretu, a zatímco Tarzan hledal v grachtu své trencle, vyškrábal se pomalu zpátky na housebot a zapálil si další cigáro.

„Hele asi si od tebe budu muset vzít nějaký trenýrky.“ Ozvalo se z vody. Obyvatel houseboatu se otočil a vydal se zpátky dovnitř.

„Co je? Kam jdeš? Jdeš mi pro ty trenýrky?“ volal nahý Tarzan z grachtu.

„Už se s tebou nechci bavit.“

„Cože? Já ti vůbec nerozumim.“

„Ale nic.“

Dveře do místnosti se zabouchly. Její obyvatel za sebou pořádně zamkl a začal si sundávat mokré oblečení a připravovat sprchu.

Nahý úchyl plaval ve špinavém grachtu a snažil se vyškrábat ven. Další auto přejelo kovovou zábranu a spadlo do vody. Cyklisté hlasitě cinkali na zvonky a poráželi chodce. Muzea se otevřela pro své návstěvníky. Jamajčani si dávali svou druhou ranní trávu a po vodě jezdily lodičky s turisty na okružní plavbě po městě. Prostě další typický den na ulicích Amsterdamu.

Psychiatr

Titulek ... Vražda ... Mladá dívka zabita ... Tento měsíc již čtvrtá. A stejně jako u těch předchozích i zde byla příčina smrti jasná. Roztrhané břicho a většina vnitřností pryč. Policie se nejdříve domnívala, že se jedná o organizované útoky obchodníků s orgány, ale poté se zjistilo, že orgány nebyly odborně vyříznuty, ale spíše vyrvány, jako by to udělalo nějaké zvíře anebo ... šílenec.

Zavřel jsem noviny. Už mě unavovalo číst o šílencích, bláznech a maniacích. Jako bych jich bez tak nepotkával denně dost.

„Doktore, máme tady dva nové případy. Dnes to jsou opravdové exempláře.“ ozvala se mladá sestra za mými zády.

„Pokaždé to jsou exempláře,“ odvětil jsem sestře, jejíž jméno jsem právě zapomněl, položil noviny na svůj pracovní stůl a vydal si prohlédnout naše nové pacienty.

Každý z těch, které nám sem do sanatoria téměř denně dovezli, byl unikát. Šílení géniové, geniální šílenci, vrazi, jejichž vynalézavost a nápaditost přesahovala hranice lidského chápání, lidé, kteří byli příliš nebezpeční pro společnost a zároveň příliš šílení pro normální blázinec.

Následoval jsem sestru do míst, kde byly cely. Došli jsme k číslu 107. Mříží ve dveřích jsem se podíval dovnitř na asi patnáctiletého mladíka, který nepřítomně zíral do stěny.

„ Tento hoch zde se jmenuje Vincent Furnier,“ představila ho sestra. „Trpí utkvělou představou, že je Alice Cooper.“

„ A co je na tom divného? V jeho věku chtěl být každý rockovou hvězdou.“

„ Jenomže tady Vincent uškrtil svou matku a obě sestry a pak nad jejich mrtvými těly zpíval písničku Only Women Bleed.“

„ Taky mohl zpívat Like a Virgin od Madonny, to by bylo myslím horší.“ Pokusil jsem se o vtip, který nezafungoval, neboť byla zřejmě z ledu, a následoval sestru, jejíž klapající podpatky se mi nesmazatelně vrývaly do mozku, k cele číslo 617, kde čekal další nový chovanec našeho ústavu. Muž uvnitř byl neurčitého věku, hádal jsem mu tak kolem padesátky.

„ Toto je Steven Price, přezdívaný Pavouk.“ Oznámila mi sestra.

„ No jistě, o něm jsem četl. Steven věří, že je pavouk uvězněný v lidském těle. Sériový vrah, který za sebou nechal 8 obětí, přepadal výhradně ženy, každé uřízl nohu, pak je pečlivě zabalil do hedvábného vlákna, jako to dělají pavouci a ty nohy chtěl použít na sestavení svého nového pavoučího těla, aby se mohl vrátit do své původní podoby.“

„ Přesně tak, doktore,“ přitakala sestra.

„ Mátě pravdu, dnes to jsou unikáty, to budou potřeba tak zhruba dvě kafe než se pustím do jejich prohlídky. Dáte si taky?“

Doufal jsem, že se konečně znovu dozvím její jméno, ale nebylo mi to dopřáno, neboť ledová královna odměřeně namítla, že pije pouze vodu bez bublinek a jméno takového člověka snad ani znát nechci.

Konečně doma ... Je něco kolem půlnoci. ... Po celodenní práci mezi šílenci jsem rád, že si konečně mohu doma užít trochu toho klidu a zaslouženě si odpočinout u knížky nebo filmu.

Koukám z okna na zasněženou, osvětlenou ulici. Brzy budou Vánoce. Otevřu okno, aby do pokoje proniklo trochu čerstvého vzduchu. Najednou zaslechnu opět ten zvuk, stejný jako dnes ráno. Klapání podpatků na dlažbě ... Zpoza rohu vychází ženská silueta ... Ten zvuk se mi nesmazatelně vrývá do mozku ... V ústech zase cítím chuť krve ... probouzí se ve mě instinkty mých vlčích předků ... oknem skáču na ulici a opět se vydávám na lov.

Staroměstská exekuce

Onoho pondělního rána byla celá Praha na nohou. Psal se 21. červen anno domini 1621. Na dnešní den přichystal velký imperátor Ferdinand II. Štýrský krvavé divadlo, aby celé české veřejnosti demonstroval, že s ním není žádná legrace a že každou rebélii nemilosrdně ztrestá. Dvacet sedm českých pánů, rytířů a měšťanů mělo být dnes za svou vzpouru proti císaři popraveno.

Jako třetí stoupal na pódium smrti Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic. Před dvěma lety neměl na práci nic lepšího, než se vydat s deseti děly ostřelovat Vídeň. Na ostřelování Vídně jsou císaři obzvlášť hákliví, a proto stál i Harant nyní na popravišti. Ve zpovědi knězi zapochyboval o své ženě, která zřejmě nebude pro jeho smrt dlouho truchlit, přitom nenávistně pohlédl na pana Heřmana Černína z Chudenic, svého bývalého společníka na cestě do Jeruzaléma, který nyní coby horlivý katolík a přívrženec císaře seděl na tribuně a náramně si celou exekuci užíval. Ve svých posledních chvílích Harant ještě netušil, že se nemýlí. Jeho žena se skutečně 4 roky po jeho smrti vdala a jejím novým manželem se nestal nikdo jiný než Heřman Černín z Chudenic.

Po odříkání modlitby poklekl ke špalku a hrdě na něj nejdříve položil ruku. Měla mu být useknuta, protože s ní přísahal věrnost novému nelegitimnímu králi Fridrichu Falckému. Jeden z katových pacholků mu jí chytil do smyčky a konec provazu pevně držel, aby pan Kryštof nemohl v sebezáchovném pudu uhnout a přijít třeba jen o prsty.

Kat se napřáhl svým mečem a v tom se v Harantovi cosi vzepřelo. Ze zbytku posledních sil škubnul svou rukou a na místě, kde ještě před zlomkem vteřiny ležela, se nyní octla ruka katovského pomocníka, který držel druhý konec provazu. Ten to samozřejmě nečekal a teď se nezmohl na nic jiného než na vyděšený výraz. Kat již nestačil zabrzdit svůj pohyb a jeho pacholek byl rázem jednoruký.

Jan Mydlář zděšeně pustil meč a této příležitosti se okamžitě chopil Kryštof, popadl těžký exekuční nástroj a silou, která se v něm vzala neznámo kde, probodl katovského mistra. Teprve teď si uvědomil, že se na provaze omotaném kolem jeho zápěstí houpe uťatá ruka, zatímco její majitel v bolestech ječel u špalku drže si zakrvácený pahýl. Zbavil nebožáka trápení a pak ještě zabil nebo zranil několik dalších katových pomocníků a také právě nejrychleji zasáhnuvších vojáků, kteří stáli přímo na pódiu.

Během toho lítého boje zahlédl na tribuně tvář Heřmana Černína, který tam seděl s otevřenou pusou, protože něco takového by nečekal ani v tom nejdivočejším snu. Z „publika“ se ozývaly výkřiky jásotu i zděšení, podle toho bylo také poznat, kdo patří k jakému táboru.

Harantova malá rebelie skončila stejně rychle, jako začala. Necelou minutu po té, co zabil svého kata, byl rozstřílen Valdštejnovou gardou, která se teprve teď vzpamatovala a byla schopná reagovat. A tak skončil život Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic, zemřel jako hrdina. Svým hrdinstvím nepomohl ani sobě ani nikomu jinému a přesto umíral jako šlechtic s hlavou vztyčenou.

Z myšlenek na hrdinskou smrt ho vyrušil teprve hlas luteránského kněze.

„ Pane Kryštofe, již je čas.“

A tak Kryštof Harant poklekl ke špalku a musel se usmát. Naplnění jeho snu zhatila jedna jediná drobnost. Před smrtí totiž neměl přijít o ruku. Položil hlavu na špalek a ta se již za několik okamžiků kutálela po červeném sametovém koberci, zanechávaje za sebou krvavou stopu.

Poslední pohled mrtvých očí, padl na Heřmana Černína sedícího na tribuně a s chladným téměř nezúčastněným výrazem ve tváři sledoval smrt svého bývalého druha z cest. Jeho bezcitný pohled se nezměnil ani v tuto chvíli.

Po Harantovi následovali další, tentokrát příslušníci nižších stavů. Heřman Černín z Chudenic vše sledoval stejně netečně jako dosud. Po sedmi popravách se zvedl a své místo opustil. Na pořadí totiž byla exekuce, které ani on sám nebyl schopen přihlížet. Jako osmý měl vystoupit na popraviště jeho bratr.