Někdo mě sleduje

Tak jsem tady. Jdu potemnělou liduprázdnou ulicí směrem k domovu a zase to slyším, tak jako několik posledních měsíců – kroky. Rytmické klapání – klap, klap, klap. Zastavím se, ztichne to, jdu dál a ozve se to znovu. Zrychlím a neznámý za mnou taky zrychlí. Už několik měsíců mě někdo sleduje. Kamkoliv jdu, ve dne v noci, pořád jde někdo za mnou.

Mluvil jsem o tom s několika lidma, ale všichni mi řekli to samý. „Slyšíš ozvěnu vlastních kroků.“ Já na to odpovídal: „Ne, někdo mě sleduje, vím to, cítím to.“ A oni odvětili, že jsem paranoidní a uklidňovali mě: „Klid, to že jsi paranoidní, ještě neznamená, že po tobě někdo jde.“ A já na to odpovídal: „Ale taky to neznamená, že po mě nikdo nejde.“ Říkali, ať na to nemyslím, že to nic není. Ale já vím svoje, všichni jsou proti mně, chtějí abych na to přestal myslet, abych ztratil ostražitost a oni mě mohli dostat, ale to se jim nepovede. Kromě pár lidí už nemůžu věřit nikomu.

Jdu dál, snad už po tisící se ohlížím za sebe. Nikdo tam ve tmě není, ale já cítím v kostech, že za mnou pořád někdo jde. ... Pořád.

„Co ti tak dlouho trvalo?“ To byl můj kámoš Terry, Terence, jako Terence Hill, akorát, že se neuměl tak prát.

„Zase mě někdo sledoval, musel jsem ho setřást.“

„Nikdo tě nesledoval, už mě s tou paranoiou pěkně štveš. Někdo mě sleduje, někdo mě sleduje, slyším ňáký kroky. Už je to trapný. Seber se.“

Tak už i Terry je s nima. Neměl jsem tomu pitomcovi nikdy věřit.

„Vidíš ty světla naproti v baráku?“ zeptal jsem se ho. „V každým tom okně je stín, kterej mě pozoruje, mají dalekohledy, foťáky, kamery, denně mě sledujou, zaznamenávaj všechno, co dělám.“

„Seš vážně magor, dej mi ty prachy, co mi dlužíš a já padám.“

V noci nemůžu spát. Už asi dva tejdny jsem se pořádně nevyspal. Mám pocit, že někdo stojí za dveřma a poslouchá. Někdo tam pořád přechází, ale když vylezu na chodbu, někam se schová. Chodba je vždycky prázdná. Ale někdo tam je, vím to. Usnu vždycky až nad ránem na dvě nebo tři hodiny a pak mě zase probudí nejistota.

Říkají mi, že bych měl jít za doktorem, ale co ten by s tím zmohl. Dal by mi nějaký prášky na uklidnění a až bych je začal brát, ztratil bych ostražitost a dostali by mě. Ne, ne žádnej doktor i ten je s nima, musím zůstat ve střehu.

Jeli jsme jejím autem ke mě domů. Chtěla zaparkovat před vchodem.

„ Jeď dál, nezastavuj, zaparkuj až támhle za rohem. Jestli nás někdo sleduje, nesmí vědět, kde bydlím.“

Podívala se na mě. Tak nádherná a nasraná.

„Nikdo nás nesleduje. Asi ti fakt přeskočilo.“

„Ne? Ty jsi neviděla ten modrej ford? Jel za náma docela dlouho.“

„Ten modrej ford jel za náma asi dvě minuty a pak zahnul úplně někam jinam. Vážně by sis měl dojít k doktorovi.“

Zase doktor, všichni mě posílají k doktorovi. Místo, aby mně podali v nouzi pomocnou ruku, posílají mě k doktorovi. Už i ona je proti mně. Teď už nemůžu věřit nikomu.

V práci v baru je to to samý. Vždycky tam sedí několik podezřelejch lidí. Na první pohled nenápadný, ale pozorujou mě. Cítím jejich upřené pohledy. Na bundě mají bouli, kde skrývají odjištěnou zbraň s kulkou připravenou, aby zasáhla svůj cíl, a ten cíl není asfaltový holub, ale já.

„Co se zase děje?“ zeptal se kolega, když jsme chvíli za barem neměli, co na práci.

„Vidíš támhle toho divnýho chlapíka?“ Ukázal jsem na zhruba čtyřicetiletého muže vysokého muže s křivými zády a předními zuby v černém dlouhém kabátě. Tvářil se jako, že ví něco, co ostatní neví.

„Jo, co je s nim?“

„Ten je určitě od CIA. Je tu kvůli mně.“

„Ten není od CIA, ten prodává v obchodě s dámským spodním prádlem.“

„No a to je právě dokonalý krytí. ... Hele teď šahá pod kabát.“ Když podezřelý člověk, který vás sleduje, sáhne pod kabát, je to vždycky podezřelé. „Ty vole, von má bouchačku, rychle k zemi.“ Rozplácl jsem se na podlaze. Neozval se žádný výstřel, jen nekompromisní hlas mého kolegy. Ani jemu se nedá věřit, ale to vím už dlouho.

„Ty seš vůl, ty vole. Vždyť drží mobil, píše SMSku. Neválej se tady na podlaze a zkasíruj támhle ty jeptišky.“

Opatrně jsem vstal. Agent CIA skutečně držel mobil a psal SMSku. Napadlo mě, že možná všechno nahrává na diktafon, ale raději jsem si to nechal pro sebe, protože mezi těmito pokrytci člověk jako já nenajde pochopení.

Prošel jsem lokálem. Všichni na mě blbě čuměli jako bych byl kreslená postavička, co se omylem octla ve světě lidí. Idioti. Došel jsem až k jeptiškám, které se právě modlily za mou spásu, naúčtoval jsem jim ty tři láhve vína, co vypily a zase se vrátil za bar.

Za půl hodiny jsem zase stál za barem, tentokrát sám. Kolega zrovna svými úsměvy a vtipy obtěžoval nějaké slečny, protože má velice vzácnou a zvláštní nemoc a zamilovává se každých pět minut do někoho jiného.

Agent CIA ze mě stále nespustil oči a já z něj. Ten člověk se mi líbil čím dál míň, čím víc tam seděl a nic nedělal, tím byl podezřelejší.

Ruka mu opět zajela pod bundu. Klid ... klid ... hlavně klid, žádný vytírání podlahy vlastním trikem. Hezky v klidu, zase si jde napsat SMSku.

Padl výstřel a já si v momentě, kdy se kulka zaryla dva centimetry od mojí hlavy do zdi za mnou uvědomil, že mě skutečně někdo sleduje. 

Na konci tunelu není žádné světlo

Tento textík jsem napsal před dvěma lety. Jedná se o takový asociativní výkřik, a proto jsem ho ani po sobě nekontroloval a posílám ho sem v takové podobě, v jaké je, takže omluvte případné gramatické chyby, absence čárek či kostrbaté formulace :-)

Tma ... příšerný, děsivý, nepříjemný, odpudivý zvuk ... Je to můj umíráček nebo již slyším pekelné zvony? ... Před očima se mi promítne celý život a mě napadá, že na konci tunelu není žádné světlo ... Jen tma ... Tma a ten nesnesitelný zvuk ... Tak takhle tedy vypadá smrt ... Otevřu oči ... Je úterý 6:40 ráno a zvuk pohřebního zvonu v mém mobilním telefonu mi protivným a vtíravým způsobem oznamuje, že již je čas ... Vstát či nevstát? To je to oč tu běží ... Vstanu a zatímco se malátnými kroky belhám ke stolu, abych zamáčkl budík, mám pocit, že každou chvíli chcípnu. Jak jinak bych se měl taky cítit po necelých čtyřech hodinách spánku a s vidinou tak strašných věcí před sebou. Dojde mi, že je cosi shnilého v ulici Dukelské ... Hodina a půl anglického jazyka s kanadskou lektorkou ... Hodina a půl nudy, beznaděje, přemáhání spánku a kladení si existencionalistických otázek: „Proč jsem tady? Proč už dávno nejsem někde jinde? Třeba na pracáku? Nebo na hřbitově?" A není žádná padající vlašťovka, která by dala věcem nový smysl. Ani dnes ani zítra ani žádný další den. ... Žádné světlo na konci tunelu ... Jen hodina a půl nudy, beznaděje a anglického jazyka.

Jeden slavný římský vojevůdce a politik kdysi po absolvování této hodiny pronesl slavný latinský citát, kterým se zapsal do historie: „Veni ... Vidi ... Nudi ... Přišel jsem ... Viděl jsem ... Znudil jsem se.“

Pomalu nalévám vodu do rychlovarné konvice a zatímco se začíná vařit, dávám sáček do šálku. Voda je hotová a já zalévám černý čaj a nechávám louhovat.

Budík v mobilním telefonu nařizuji na 7:00, znovu ulehám a okamžitě usínám.

Po patnácti minutách klinické smrti slyším pohřební zvon znovu znít. ... Opět vstávám, několikrát se napiju čaje, černého a hořkého stejně jako dnešní ráno. ... Podruhé přeřizuji budík. Tentokrát na 7:15. Doba mého předčasného pohřbu. Znovu usínám. ...

Budík zazvonil dnes již naposled a mě je jasné, že už není cesty zpět. Vstávám a jdu si dopít čaj.

Pomalými doušky si ho vychutnávám a přeju si, aby tento okamžik trval navždy, ale každý šálek má své dno. Beru si na sebe oblečení, jak jinak než černé, vždyť jdu na svůj vlastní pohřeb.

Podívám se na spícího spolubydlícího na protější posteli. Dnes měl ten dobrý nápad hákovat ranní výuku a získal díky tomu dvě hodiny spánku navíc. ... Dvě hodiny spánku, to je skoro jako 2 roky prázdnin. Začínám ho za to nenávidět, a tak raději, dříve než ho ze závisti probudím, opouštím pokoj na koleji s batohem na zádech. Batohem, ve kterém opět není úkol, který měl být odevzdán již před dvěma týdny.

Venku si zapálím dlouhou cigaretu. Aspoň nějaký světlý bod v té černočerné tmě na konci tunelu. ... Pomalu přicházím k zastávce ... Je 7:40 a přeplněná trojka přijíždí jako již tradičně s několikaminutovým zpožděním.

Lidi, lidi všude kolem. Není kam si sednout, není kam si stoupnout, není kam utéct, ze všech stran se na vás někdo lepí a tímto davem se prodírají dva robustní revizoři, kterým k dokonalosti chybí již jen katovské kápě. Mě ale nedostanou, mám průkazku a oni jdou zklamaně dál.

Skoro krokem se trolejbus doplazí až na mou výstupní stanici, zastávku s tím zvláštním a zvonivým jménem: Senovážné náměstí – Pošta.

Má cesta za smrtí je téměř u konce a já opouštím bezpečí přeplněného trolejbusu a vydávám se vstříc svému osudu.  ... Na konci tunelu stále není žádné světlo, jen tma a hodina a půl nudy, beznaděje a anglického jazyka.

Přicházím až do budovy Pohřebního ústavu v Dukelské ulici, výtah mě doveze do třetího patra a já několik minut po osmé vstupuji do mučírny číslo 417. Je plná cizích lidí, kteří se přišli podívat na mou kremaci. Rezignovaně usedám mezi své spolužáky, respektive spolužačky, neboť Pedagogická fakulta je jedno velké feministické sdružení, a čekám. Čekám na smrt. ... Nepřichází ... Minuty ubíhají a až jich bude 15 budeme moct jít. ... To se však nestane.

V 8:13 přichází do třídy a já slyším: „Hello.“ A v tu chvíli je mi jasné, že na konci tunelu není žádné světlo. Jen hodina  a půl nudy, beznaděje a anglického jazyka.

Krvaví Andělé

Jak jste asi pochopili z plakátku, jedná se o krvavou parodii na známý hollywoodský film Charlieho Andílci. Takto nějak by to vypadalo, kdyby režii svěřili Tarantinovi :-) :-)

Část první – Sklep

V neútulné tmavé sklepní místnosti jednoho chátrajícího domku na periferii Bordel Townu stály dvě ženy oblečené do černých kombinéz. První z nich, zrzka, byla opřená o zeď, kouřila cigaretu a házela si s granátem, druhá, Japonka, právě otírala krev ze svého samurajského meče. Nahoře se otevřely dveře, kterými sem dopadlo trochu světla z chodby a po schodech dolu sešla blondýna, oblečená stejně jako její kolegyně, avšak její kombinéza byla růžová.

„Tak tady nesu ty pouta,“ řekla a zamávala Japonce želízky před obličejem, div že jí nevyrazila její šikmé oko.

„Už nejsou potřeba,“ odpověděla jí Asiatka a ukázala katanou na tlusťocha hispánského původu ležícího na zemi v kaluži krve. Obě jeho potetované paže (na jedné měl pirátskou lebku se skříženýma hnátama a na druhé králíčka z reklamy na cereálie Nesquick) ležely precizně uťaté na zemi. Z ramenou mu ještě stříkala rudá krev, která systematicky obarvovala jak podlahu, tak i zdi nevelkého suterénu. Podle úchylného výrazu na tlusťochově tváři se dalo soudit, že mu useknutí obou rukou zřejmě způsobilo potěšení.

„ No tak to dokončíme,“ řekla blondýna a vytáhla zpoza opasku beretu a odjistila jí.

„ Ne počkej, teď jsem na řadě já,“ přerušila jí Japonka.

„ Ale ty jsi mu usekla ruce.“ Bránila se blondýna.

„ Neusekla bych mu ruce, kdybys nenechala pouta v autě.“

„ Jak malý holky,“ ozvalo se z rohu místnosti, kde právě zrzka típla cigáro o granát a hned si zapálila další.

„ No dobře, tak to udělej, ale já přečtu rozsudek.“ Svolila nakonec Japonka.

„ Pro mě za mě, když ti to udělá radost.“ Pokrčila blondýna rameny, zatímco její kolegyně vytáhla z kapsy zmačkaný kus papíru s úředním razítkem.

„ Jesusi Mezquio, jménem moci svěřené mi vládou Spojených států tě nyní odsuzuji za zločiny několikanásobného únosu, vraždy, znásilnění, kanibalismu a nevrácení videokazety s Kill Billem dvojkou k trestu smrti, který bude proveden okamžitě.“

„Počkejte, znám svá práva, trest smrti byl přece zrušen v celých Státech.“ Začal se bránit hysterický hispánec, když poznal, že to useknutí rukou nebyla milostná předehra, ale introdukce k popravě, jeho popravě.

Pak místností třeskl jediný výstřel a mozek Jesuse Mezquii, vraha, kanibala, pedofila, nekrofila, zoofila a bibliofila, se rozprskl o zeď.

Část druhá – Začátky

Organizace Krvaví Andělé byla založena v USA na počátku dvacátého století 26. prezidentem Spojených států Theodorem Rooseveltem, jako přísně tajná složka národní bezpečnosti podléhající přímo Bílému domu. Sloužila k potírání zločinnosti a trestání masových vrahů a později i teroristů. Vlastně to byla taková úklidová četa, která žehlila to, co jiní zvorali. V případě selhání policie a justičního systému, kdy vrah nebyl buď vůbec dopaden, anebo byl propuštěn pro nedostatek důkazů, popřípadě uprchl z vazby, nastoupili Krvaví andělé a dokončili dílo spravedlnosti. Úspěšnost této skupiny byla téměř stoprocentní.

Agentkami byly vždy tři ženy. Zpočátku se jednalo o fanatické feministky, speciálně vyškolené se zbraněmi a v bojových uměních, které se vyznačovaly krutostí zejména k vrahům mužského pohlaví. Tyto novodobé amazonky však začaly být po nějakém čase nepohodlné, neboť se jim vraždění mužů zalíbilo natolik, že místo vaření a žehlení svou nenávist a brutalitu obracely i proti nevinným.

Proto počátkem padesátých let, změnil Bílý dům, který se oficiálně od jakékoliv akce distancoval, strategii a do akce vysílal agenty – muže převlečené do ženských šatů. Ani to se neosvědčilo, neboť tito agenti byli vrahům pro smích a někteří agenti posměch neunesli a končili v péči psychologa.

Proto na konci šedesátých let 36. prezident Spojených států Johnson opět změnil taktiku a do akce začal náhodně vybírat mladé nezaměstnané většinou vdané nenápadné a hlavně psychicky vyrovnané ženy v domácnosti. K vyhledání vhodných adeptek Bílý Dům využíval strategii, kterou propagoval i přední český kriminalista Jára Cimrman: „Již ve školních škamnách se pozná, kdo zraje pro šibenici.“ Každá z oslovených žen měla ve své minulosti nějaký konflikt se zákonem, nějaký škraloup, který se snažila před svou rodinou tajit. Ať už to bylo kouření na školním záchodku, řízení pod vlivem marihuany anebo přepadení obchodu s kosmetikou, popřípadě zcizení módních časopisů. Byly jim nabídnuty dvě možnosti. Buď přijmou nebezpečné, ale lukrativní místo u vlády anebo se vše to, co se celá ta léta tak pečlivě snažily skrývat, provalí. Většinou v zájmu rodinného klidu a pohody souhlasily. Pak byly zavázány přísahou mlčení, slibem věrnosti vlajce a dalšími nesmysly, na které si Američani potrpí, a školeny v zacházení se zbraněmi a bojovém umění. Musely také projít speciálním výcvikem, který testoval jejich psychickou odolnost vůči násilí. Několik hodin byly zamčeny v malé cimře a dokola jim byly promítány béčkové hororové filmy o partách teenagerů, představovaných většinou třicetiletými herci a šílencích s motorovými pilami, kde se krví, vnitřnostmi a uříznutými orgány vskutku nešetřilo. Tím se vyzkoušelo to, zda vůbec snesou pohled na krev. Těm, které hned při prvním filmu omdlely, byla vymazána paměť a byly poslány domů. Ty, které prošly tímto náročným výcvikem, se pak staly Krvavými Anděly, připravenými hájit bezpečnost svých nic netušících spoluobčanů sledujících každý večer v televizi McGyvera, Kriminálku Las Vegas a další seriály, které je měly držet v domnění, že vláda má vše pod kontrolou.

Jak probíhal rodinný život těchto dam? Většinou taková agentka-manželka večer uvařila večeři, přečetla dětem pohádku a pak se s výmluvou dámské jízdy, popřípadě přesčasu v kanceláři, vydala do akce. Vracela se k ránu, smyla ze sebe všechnu tu krev a zalezla do postele k nic netušícímu manželovi. Tento model se osvědčil a je používán dodnes. Stranou ponechme, zda manžel začal podezřívat svou ženu z nevěry, nebo slepě věřil historce o kamarádkách a přesčasech.

Část třetí -  Úkryt

„Tak pozor, a teď si zacpěte ušní bubínky, bude to pořádná šlupka, holky,“ řekla zrzka vykouřeným hlasem svým dvěma kamarádkám, se kterými byla schovaná za autem asi dvě stě metrů od domu, kde před chvílí popravily masového vraha.

„ My víme, říkáš nám to po každý.“

„ No to já jen, abyste pak neřekly, že jsem vás nevarovala. Tak a teď bacha.“

Dálkovým ovládáním odpálila bombu. Výbuch to byl vskutku jako z učebnice pro začínající muslimské teroristy.

„Viděly jste to. Já mám takovou radost, to bylo úžasný,“ jásala specialistka na výbušniny jako malý dítě, který dostane pod vánoční stromeček živého slona.

„No bylo to hezký, ale už jedeme, stopy jsme zhladily.“ Zchladila její nadšení Japonka a všechny tři naskákaly do dodávky, jak jinak než černé, a s pocitem dobře odvedené práce odjely do svého úkrytu, kde si chtěly dát ještě takhle nad ránem skleničku nějakého drinku, popřípadě šálek čaje, než se rozutečou do svých domovů ke svým rodinám. Díky těmto sedánkům pak měly i čisté svědomí, neboť vlastně doma o té dámské jízdě nelhaly.

V moderně vybaveném podzemním úkrytu naskenovaly fotky mrtvého vraha a zničeného domu a odeslaly je na vedení člověku, jehož krycí jméno znělo Pierce Brosnan a který byl jejich šéfem. Komunikovaly s ním výhradně přes počítač. Teď byla teprve celá akce úspěšně dovršená a mohly postavit na čaj.

Po půl hodince vyplněné čištěním zbraní a nenucenou konverzací o kosmetice, módě, zážitcích ze studií a nejnovějších trendech v zabíjení, zaslechly kroky za dveřmi. Každá z nich instinktivně sevřela svou zbraň a skryla se za nejbližší kus nábytku. Právě v čas neboť dovnitř vpadlo ozbrojené komando chlapů a začalo bezhlavě střílet. To znamenalo jediné. Jejich úkryt byl prozrazen a bezpečnostní systém překonán. Nebyl čas přemýšlet, jak něco tak nemožného bylo možné, protože teď šlo o holý život. Krvaví Andělé opětovaly palbu a většina těch chlapů padla k zemi. Klasická klišovitá scéna z akčního filmu, kdy hlavní hrdina není mnohonásobnou přesilou ani jednou zasáhnut a všechny trefí na poprvé. Pět přeživších střelců si našlo úkryt za vybavením bunkru. A nastala další učebnicová přestřelka z filmů, kdy jsou obě strany schované a nikdo nikoho netrefí. Prostě jen bohapusté plýtvání municí. Po chvilce se zdálo, že zabijákům již došly náboje. Japonka se svým nerozlučným samurajským mečem bleskurychle využila situace, vyskočila a se zběsilým výkřikem a šíleným výrazem ve tváři, který by psychicky zdeptal i toho nejotrlejšího, se vydala do útoku. Prvnímu usekla hlavu a jeho krev jí pocákala obličej.

„ Do hajzlu, můj make-up,“ zaklela a pokračovala v porcování nepřátel.

Blondýnka se v úkrytu plácla přes čelo. „Ona si dává make-up když jde do akce. To se snad chce těm vrahům líbit?“

Po několika minutách byla jatka dokonána. Japonka od hlavy až k patě zalitá krví stála vítězně na zbytcích těl svých nepřátel a byla na sebe pyšná.

„ Někdo nás zradil,“ poznamenala oduševněle blondýna, zatímco si zrzka zapálila cigaretu, kterou vzápětí zase uhasil výtrysk krve z nejbližší mrtvoly.

Pak se rozhlédly kolem sebe. Zařízení bunkru bylo kompletně zničené.

„ No tak holky jdem se podívat, jestli tam ti hošani nemají venku zálohu,“ zavelela Japonka a všechny tři po zuby ozbrojené krásky se vydaly ven do tmy.

Té noci bylo naporcováno ještě spoustu lidí.

Chodba hrůzy

Byl chladný zimní pondělní večer. Slunce již dávno zapadlo a sídliště se zahalilo do tmy, kterou rušily jen pouliční lampy a několik světel v oknech. Byt byl potemnělý a všude vládlo hrobové ticho, jako kdyby tu nikdo nebyl. Ticho však bylo z ničeho nic přerušeno příšerným zavřeštěním zvonku u dveří. Razance a agresivita s jakou neodbytný otrapa na zvonek mačkal, naznačovala, že se jedná o něco životně důležitého. Nejméně někdo umřel, někde hoří anebo jehovisti zase mají nadbytek svých časopisů.

V ložnici se ozvalo zaskřípání.

„ Musím to naolejovat,“ napadlo upíra, který v bytě bydlel, když vylézal z rakve a vydal se po schodech otevřít dveře. V duchu si nadával, že na zvonek nenalepil žvejkačku, aby ho to příště nebudilo.

Otevřel a hrůzou zbledl ještě víc, než je u mrtvolně bledých bytostí vůbec možné. Venku na chodbě stála ta protivná babizna Doležalová, co bydlela na protějším konci chodby. Její manžel kdysi neunesl všechny ty nadávky, urážky, ponižování a rány, kterými ho obdařovala den co den, a raději volil dobrovolnou smrt v chladných rozbouřených vodách Mlýnské stoky. Od té doby neměla paní Doležalová, dnes již důchodkyně, nic lepšího na práci, a tak se starala o to, kdo, kde a s kým a nehorázně otravovala všechny svoje sousedy. Jednou se jí nelíbilo, že v některém bytě pod ní zaštěkal pes, jindy si zase stěžovala, že jí ruší sprcha, kterou slyší z vedlejšího bytu i v době, kdy má být dávno noční klid. Před nedávnem vynadala sousedce, když se jí na chodbě rozbrečelo malé dítě. Upír začínal tušit krutou pravdu.

„ Zase jste včera nevytřel chodbu.“ Zaječela babice hlasem, který zněl jako skřípání mlýnských kamenů.

„ Dobře, už se to víckrát nestane.“ Řekl omluvně upír. Kdyby byla mladší a hezčí, jednoduše by jí kousl do krku a vysál do poslední kapky krve, ale takhle mu jenom to pomyšlení nahánělo husí kůži.

„ To už je tenhle rok počtvrtý, pane Lugosi. To si nemyslete, že když jste se přistěhoval až z Rumunska a ve dne vůbec nevycházíte z bytu, že vám to budeme tolerovat. Jestli si myslíte, že z vás mám snad strach tak to se teda šeredně pletete, panáčku.“

„Tak já to příští měsíc umeju, určitě.“ Snažil se babizny zbavit a už už chtěl zabouchnout dveře, ale baba mu je zablokovala naslouchátkem a pokračovala.

„ Vytřete to hned teď a já si na vás osobně dohlídnu. To by takhle nešlo.“

„ Dobře, tak já to udělám,“ řekl zoufalý upír a zabouchl dveře. Babiznino naslouchátko se rázem rozpadlo ve dví. Kdyby z ní vysál všechnu krev, nejenže by se mu udělalo nadměrně nevolno, ale ještě by se v domě začala motat policie a vyšetřovat a to si on nemohl dovolit. Byl tak rád, že našel toto útočiště na tomto jinak klidném sídlišti, odkud se mohl noc co noc vydávat na své krvavé dýchánky, že se rozhodl zatnout zuby a vytřít, aby byl klid.

Za chvíli už stál v osvětlené chodbě s mopem v ruce a kýblem plným vody. Ukradl je kdysi jedné ze svých obětí právě pro tento případ. Namočil mop a začal vytírat.

„ Ne, ne, ne. To by takhle nešlo.“ Vyštěkla babice, která se již zpamatovala z šoku, jakým bylo zničení jejího naslouchátka. „ Nejdřív musíte všechno zamíst a teprve pak vytírat.“

Upír se dožral. Nejdříve se kousl do rtu a upil trochu vlastní krve, aby se uklidnil a pak vrhl na svou sousedku ten nejstrašidelnější pohled, jaký dovedl. Zatím všichni, kdo se mu zadívali při tomto pohledu do očí, se okamžitě octli v jeho moci. Na babu Doležalovou to však očividně neplatilo.

„ Nečumte na mě jako byste spadl z višně. Doneste si košťátko a lopatku a zametejte. To vás doma neučili? Vy jste asi měli služku nebo co.“

Ano na zámku v Rumunsku skutečně měli služku.

Upír se zničeně chytil za hlavu a s nadávkami, které nemohou být publikovány, odešel do komory pro smetáček a lopatku.

„ Já jsem vás moc dobře slyšela,“ ozvalo se, když se vrátil. Jak bylo vidět, naslouchátko vůbec nepotřebovala. „Tohle byste si ke starému člověku vůbec neměl dovolit.“

Upír se zasmál, neboť mu došlo, že i kdyby týhle babě bylo sto dvacet let, na které vypadá, bude pořád o několik století mladší než on, ale nic neříkal. Dřepl si na bobek a začal zametat.

„Klekněte si na všechny čtyři,“ zařvala baba, která byla štěstím bez sebe, že může někoho pořádně zbuzerovat a aby toho nebylo ještě málo, kopla nešťastného upíra do zadku. Jenže to byla chyba. Upíři, jak známo mají větší sílu než normální smrtelníci a kromě česneku, stříbra, svěcené vody a slunečního svitu jim prakticky nic neublíží, takže babiznin kopanec ho nechal ledově chladným a paní Doležalová si zlomila všechny prsty na pravé noze.

S příšerným naříkáním se odbelhala do svého bytu, aby si zavolala sanitku, a když byla z dohledu, plivl upír na zem, nechal podlahu na chodbě nevytřenou a vrátil se dovnitř.

Úklidové nářadí hodil do komory, voda v kýblu se rozlila po podlaze, ale to mu bylo jedno. Není tu Doležalová, tak může mít klidně v komoře rybník. Změnil se v netopýra a otevřeným oknem odletěl na lov.