Byl chladný zimní pondělní večer. Slunce již dávno zapadlo a sídliště se zahalilo do tmy, kterou rušily jen pouliční lampy a několik světel v oknech. Byt byl potemnělý a všude vládlo hrobové ticho, jako kdyby tu nikdo nebyl. Ticho však bylo z ničeho nic přerušeno příšerným zavřeštěním zvonku u dveří. Razance a agresivita s jakou neodbytný otrapa na zvonek mačkal, naznačovala, že se jedná o něco životně důležitého. Nejméně někdo umřel, někde hoří anebo jehovisti zase mají nadbytek svých časopisů.
V ložnici se ozvalo zaskřípání.
„ Musím to naolejovat,“ napadlo upíra, který v bytě bydlel, když vylézal z rakve a vydal se po schodech otevřít dveře. V duchu si nadával, že na zvonek nenalepil žvejkačku, aby ho to příště nebudilo.
Otevřel a hrůzou zbledl ještě víc, než je u mrtvolně bledých bytostí vůbec možné. Venku na chodbě stála ta protivná babizna Doležalová, co bydlela na protějším konci chodby. Její manžel kdysi neunesl všechny ty nadávky, urážky, ponižování a rány, kterými ho obdařovala den co den, a raději volil dobrovolnou smrt v chladných rozbouřených vodách Mlýnské stoky. Od té doby neměla paní Doležalová, dnes již důchodkyně, nic lepšího na práci, a tak se starala o to, kdo, kde a s kým a nehorázně otravovala všechny svoje sousedy. Jednou se jí nelíbilo, že v některém bytě pod ní zaštěkal pes, jindy si zase stěžovala, že jí ruší sprcha, kterou slyší z vedlejšího bytu i v době, kdy má být dávno noční klid. Před nedávnem vynadala sousedce, když se jí na chodbě rozbrečelo malé dítě. Upír začínal tušit krutou pravdu.
„ Zase jste včera nevytřel chodbu.“ Zaječela babice hlasem, který zněl jako skřípání mlýnských kamenů.
„ Dobře, už se to víckrát nestane.“ Řekl omluvně upír. Kdyby byla mladší a hezčí, jednoduše by jí kousl do krku a vysál do poslední kapky krve, ale takhle mu jenom to pomyšlení nahánělo husí kůži.
„ To už je tenhle rok počtvrtý, pane Lugosi. To si nemyslete, že když jste se přistěhoval až z Rumunska a ve dne vůbec nevycházíte z bytu, že vám to budeme tolerovat. Jestli si myslíte, že z vás mám snad strach tak to se teda šeredně pletete, panáčku.“
„Tak já to příští měsíc umeju, určitě.“ Snažil se babizny zbavit a už už chtěl zabouchnout dveře, ale baba mu je zablokovala naslouchátkem a pokračovala.
„ Vytřete to hned teď a já si na vás osobně dohlídnu. To by takhle nešlo.“
„ Dobře, tak já to udělám,“ řekl zoufalý upír a zabouchl dveře. Babiznino naslouchátko se rázem rozpadlo ve dví. Kdyby z ní vysál všechnu krev, nejenže by se mu udělalo nadměrně nevolno, ale ještě by se v domě začala motat policie a vyšetřovat a to si on nemohl dovolit. Byl tak rád, že našel toto útočiště na tomto jinak klidném sídlišti, odkud se mohl noc co noc vydávat na své krvavé dýchánky, že se rozhodl zatnout zuby a vytřít, aby byl klid.
Za chvíli už stál v osvětlené chodbě s mopem v ruce a kýblem plným vody. Ukradl je kdysi jedné ze svých obětí právě pro tento případ. Namočil mop a začal vytírat.
„ Ne, ne, ne. To by takhle nešlo.“ Vyštěkla babice, která se již zpamatovala z šoku, jakým bylo zničení jejího naslouchátka. „ Nejdřív musíte všechno zamíst a teprve pak vytírat.“
Upír se dožral. Nejdříve se kousl do rtu a upil trochu vlastní krve, aby se uklidnil a pak vrhl na svou sousedku ten nejstrašidelnější pohled, jaký dovedl. Zatím všichni, kdo se mu zadívali při tomto pohledu do očí, se okamžitě octli v jeho moci. Na babu Doležalovou to však očividně neplatilo.
„ Nečumte na mě jako byste spadl z višně. Doneste si košťátko a lopatku a zametejte. To vás doma neučili? Vy jste asi měli služku nebo co.“
Ano na zámku v Rumunsku skutečně měli služku.
Upír se zničeně chytil za hlavu a s nadávkami, které nemohou být publikovány, odešel do komory pro smetáček a lopatku.
„ Já jsem vás moc dobře slyšela,“ ozvalo se, když se vrátil. Jak bylo vidět, naslouchátko vůbec nepotřebovala. „Tohle byste si ke starému člověku vůbec neměl dovolit.“
Upír se zasmál, neboť mu došlo, že i kdyby týhle babě bylo sto dvacet let, na které vypadá, bude pořád o několik století mladší než on, ale nic neříkal. Dřepl si na bobek a začal zametat.
„Klekněte si na všechny čtyři,“ zařvala baba, která byla štěstím bez sebe, že může někoho pořádně zbuzerovat a aby toho nebylo ještě málo, kopla nešťastného upíra do zadku. Jenže to byla chyba. Upíři, jak známo mají větší sílu než normální smrtelníci a kromě česneku, stříbra, svěcené vody a slunečního svitu jim prakticky nic neublíží, takže babiznin kopanec ho nechal ledově chladným a paní Doležalová si zlomila všechny prsty na pravé noze.
S příšerným naříkáním se odbelhala do svého bytu, aby si zavolala sanitku, a když byla z dohledu, plivl upír na zem, nechal podlahu na chodbě nevytřenou a vrátil se dovnitř.
Úklidové nářadí hodil do komory, voda v kýblu se rozlila po podlaze, ale to mu bylo jedno. Není tu Doležalová, tak může mít klidně v komoře rybník. Změnil se v netopýra a otevřeným oknem odletěl na lov.
Žádné komentáře:
Okomentovat