Tento textík jsem napsal před dvěma lety. Jedná se o takový asociativní výkřik, a proto jsem ho ani po sobě nekontroloval a posílám ho sem v takové podobě, v jaké je, takže omluvte případné gramatické chyby, absence čárek či kostrbaté formulace :-)
Tma ... příšerný, děsivý, nepříjemný, odpudivý zvuk ... Je to můj umíráček nebo již slyším pekelné zvony? ... Před očima se mi promítne celý život a mě napadá, že na konci tunelu není žádné světlo ... Jen tma ... Tma a ten nesnesitelný zvuk ... Tak takhle tedy vypadá smrt ... Otevřu oči ... Je úterý 6:40 ráno a zvuk pohřebního zvonu v mém mobilním telefonu mi protivným a vtíravým způsobem oznamuje, že již je čas ... Vstát či nevstát? To je to oč tu běží ... Vstanu a zatímco se malátnými kroky belhám ke stolu, abych zamáčkl budík, mám pocit, že každou chvíli chcípnu. Jak jinak bych se měl taky cítit po necelých čtyřech hodinách spánku a s vidinou tak strašných věcí před sebou. Dojde mi, že je cosi shnilého v ulici Dukelské ... Hodina a půl anglického jazyka s kanadskou lektorkou ... Hodina a půl nudy, beznaděje, přemáhání spánku a kladení si existencionalistických otázek: „Proč jsem tady? Proč už dávno nejsem někde jinde? Třeba na pracáku? Nebo na hřbitově?" A není žádná padající vlašťovka, která by dala věcem nový smysl. Ani dnes ani zítra ani žádný další den. ... Žádné světlo na konci tunelu ... Jen hodina a půl nudy, beznaděje a anglického jazyka.
Jeden slavný římský vojevůdce a politik kdysi po absolvování této hodiny pronesl slavný latinský citát, kterým se zapsal do historie: „Veni ... Vidi ... Nudi ... Přišel jsem ... Viděl jsem ... Znudil jsem se.“
Pomalu nalévám vodu do rychlovarné konvice a zatímco se začíná vařit, dávám sáček do šálku. Voda je hotová a já zalévám černý čaj a nechávám louhovat.
Budík v mobilním telefonu nařizuji na 7:00, znovu ulehám a okamžitě usínám.
Po patnácti minutách klinické smrti slyším pohřební zvon znovu znít. ... Opět vstávám, několikrát se napiju čaje, černého a hořkého stejně jako dnešní ráno. ... Podruhé přeřizuji budík. Tentokrát na 7:15. Doba mého předčasného pohřbu. Znovu usínám. ...
Budík zazvonil dnes již naposled a mě je jasné, že už není cesty zpět. Vstávám a jdu si dopít čaj.
Pomalými doušky si ho vychutnávám a přeju si, aby tento okamžik trval navždy, ale každý šálek má své dno. Beru si na sebe oblečení, jak jinak než černé, vždyť jdu na svůj vlastní pohřeb.
Podívám se na spícího spolubydlícího na protější posteli. Dnes měl ten dobrý nápad hákovat ranní výuku a získal díky tomu dvě hodiny spánku navíc. ... Dvě hodiny spánku, to je skoro jako 2 roky prázdnin. Začínám ho za to nenávidět, a tak raději, dříve než ho ze závisti probudím, opouštím pokoj na koleji s batohem na zádech. Batohem, ve kterém opět není úkol, který měl být odevzdán již před dvěma týdny.
Venku si zapálím dlouhou cigaretu. Aspoň nějaký světlý bod v té černočerné tmě na konci tunelu. ... Pomalu přicházím k zastávce ... Je 7:40 a přeplněná trojka přijíždí jako již tradičně s několikaminutovým zpožděním.
Lidi, lidi všude kolem. Není kam si sednout, není kam si stoupnout, není kam utéct, ze všech stran se na vás někdo lepí a tímto davem se prodírají dva robustní revizoři, kterým k dokonalosti chybí již jen katovské kápě. Mě ale nedostanou, mám průkazku a oni jdou zklamaně dál.
Skoro krokem se trolejbus doplazí až na mou výstupní stanici, zastávku s tím zvláštním a zvonivým jménem: Senovážné náměstí – Pošta.
Má cesta za smrtí je téměř u konce a já opouštím bezpečí přeplněného trolejbusu a vydávám se vstříc svému osudu. ... Na konci tunelu stále není žádné světlo, jen tma a hodina a půl nudy, beznaděje a anglického jazyka.
Přicházím až do budovy Pohřebního ústavu v Dukelské ulici, výtah mě doveze do třetího patra a já několik minut po osmé vstupuji do mučírny číslo 417. Je plná cizích lidí, kteří se přišli podívat na mou kremaci. Rezignovaně usedám mezi své spolužáky, respektive spolužačky, neboť Pedagogická fakulta je jedno velké feministické sdružení, a čekám. Čekám na smrt. ... Nepřichází ... Minuty ubíhají a až jich bude 15 budeme moct jít. ... To se však nestane.
V 8:13 přichází do třídy a já slyším: „Hello.“ A v tu chvíli je mi jasné, že na konci tunelu není žádné světlo. Jen hodina a půl nudy, beznaděje a anglického jazyka.
Žádné komentáře:
Okomentovat