Krvaví Andělé

Jak jste asi pochopili z plakátku, jedná se o krvavou parodii na známý hollywoodský film Charlieho Andílci. Takto nějak by to vypadalo, kdyby režii svěřili Tarantinovi :-) :-)

Část první – Sklep

V neútulné tmavé sklepní místnosti jednoho chátrajícího domku na periferii Bordel Townu stály dvě ženy oblečené do černých kombinéz. První z nich, zrzka, byla opřená o zeď, kouřila cigaretu a házela si s granátem, druhá, Japonka, právě otírala krev ze svého samurajského meče. Nahoře se otevřely dveře, kterými sem dopadlo trochu světla z chodby a po schodech dolu sešla blondýna, oblečená stejně jako její kolegyně, avšak její kombinéza byla růžová.

„Tak tady nesu ty pouta,“ řekla a zamávala Japonce želízky před obličejem, div že jí nevyrazila její šikmé oko.

„Už nejsou potřeba,“ odpověděla jí Asiatka a ukázala katanou na tlusťocha hispánského původu ležícího na zemi v kaluži krve. Obě jeho potetované paže (na jedné měl pirátskou lebku se skříženýma hnátama a na druhé králíčka z reklamy na cereálie Nesquick) ležely precizně uťaté na zemi. Z ramenou mu ještě stříkala rudá krev, která systematicky obarvovala jak podlahu, tak i zdi nevelkého suterénu. Podle úchylného výrazu na tlusťochově tváři se dalo soudit, že mu useknutí obou rukou zřejmě způsobilo potěšení.

„ No tak to dokončíme,“ řekla blondýna a vytáhla zpoza opasku beretu a odjistila jí.

„ Ne počkej, teď jsem na řadě já,“ přerušila jí Japonka.

„ Ale ty jsi mu usekla ruce.“ Bránila se blondýna.

„ Neusekla bych mu ruce, kdybys nenechala pouta v autě.“

„ Jak malý holky,“ ozvalo se z rohu místnosti, kde právě zrzka típla cigáro o granát a hned si zapálila další.

„ No dobře, tak to udělej, ale já přečtu rozsudek.“ Svolila nakonec Japonka.

„ Pro mě za mě, když ti to udělá radost.“ Pokrčila blondýna rameny, zatímco její kolegyně vytáhla z kapsy zmačkaný kus papíru s úředním razítkem.

„ Jesusi Mezquio, jménem moci svěřené mi vládou Spojených států tě nyní odsuzuji za zločiny několikanásobného únosu, vraždy, znásilnění, kanibalismu a nevrácení videokazety s Kill Billem dvojkou k trestu smrti, který bude proveden okamžitě.“

„Počkejte, znám svá práva, trest smrti byl přece zrušen v celých Státech.“ Začal se bránit hysterický hispánec, když poznal, že to useknutí rukou nebyla milostná předehra, ale introdukce k popravě, jeho popravě.

Pak místností třeskl jediný výstřel a mozek Jesuse Mezquii, vraha, kanibala, pedofila, nekrofila, zoofila a bibliofila, se rozprskl o zeď.

Část druhá – Začátky

Organizace Krvaví Andělé byla založena v USA na počátku dvacátého století 26. prezidentem Spojených států Theodorem Rooseveltem, jako přísně tajná složka národní bezpečnosti podléhající přímo Bílému domu. Sloužila k potírání zločinnosti a trestání masových vrahů a později i teroristů. Vlastně to byla taková úklidová četa, která žehlila to, co jiní zvorali. V případě selhání policie a justičního systému, kdy vrah nebyl buď vůbec dopaden, anebo byl propuštěn pro nedostatek důkazů, popřípadě uprchl z vazby, nastoupili Krvaví andělé a dokončili dílo spravedlnosti. Úspěšnost této skupiny byla téměř stoprocentní.

Agentkami byly vždy tři ženy. Zpočátku se jednalo o fanatické feministky, speciálně vyškolené se zbraněmi a v bojových uměních, které se vyznačovaly krutostí zejména k vrahům mužského pohlaví. Tyto novodobé amazonky však začaly být po nějakém čase nepohodlné, neboť se jim vraždění mužů zalíbilo natolik, že místo vaření a žehlení svou nenávist a brutalitu obracely i proti nevinným.

Proto počátkem padesátých let, změnil Bílý dům, který se oficiálně od jakékoliv akce distancoval, strategii a do akce vysílal agenty – muže převlečené do ženských šatů. Ani to se neosvědčilo, neboť tito agenti byli vrahům pro smích a někteří agenti posměch neunesli a končili v péči psychologa.

Proto na konci šedesátých let 36. prezident Spojených států Johnson opět změnil taktiku a do akce začal náhodně vybírat mladé nezaměstnané většinou vdané nenápadné a hlavně psychicky vyrovnané ženy v domácnosti. K vyhledání vhodných adeptek Bílý Dům využíval strategii, kterou propagoval i přední český kriminalista Jára Cimrman: „Již ve školních škamnách se pozná, kdo zraje pro šibenici.“ Každá z oslovených žen měla ve své minulosti nějaký konflikt se zákonem, nějaký škraloup, který se snažila před svou rodinou tajit. Ať už to bylo kouření na školním záchodku, řízení pod vlivem marihuany anebo přepadení obchodu s kosmetikou, popřípadě zcizení módních časopisů. Byly jim nabídnuty dvě možnosti. Buď přijmou nebezpečné, ale lukrativní místo u vlády anebo se vše to, co se celá ta léta tak pečlivě snažily skrývat, provalí. Většinou v zájmu rodinného klidu a pohody souhlasily. Pak byly zavázány přísahou mlčení, slibem věrnosti vlajce a dalšími nesmysly, na které si Američani potrpí, a školeny v zacházení se zbraněmi a bojovém umění. Musely také projít speciálním výcvikem, který testoval jejich psychickou odolnost vůči násilí. Několik hodin byly zamčeny v malé cimře a dokola jim byly promítány béčkové hororové filmy o partách teenagerů, představovaných většinou třicetiletými herci a šílencích s motorovými pilami, kde se krví, vnitřnostmi a uříznutými orgány vskutku nešetřilo. Tím se vyzkoušelo to, zda vůbec snesou pohled na krev. Těm, které hned při prvním filmu omdlely, byla vymazána paměť a byly poslány domů. Ty, které prošly tímto náročným výcvikem, se pak staly Krvavými Anděly, připravenými hájit bezpečnost svých nic netušících spoluobčanů sledujících každý večer v televizi McGyvera, Kriminálku Las Vegas a další seriály, které je měly držet v domnění, že vláda má vše pod kontrolou.

Jak probíhal rodinný život těchto dam? Většinou taková agentka-manželka večer uvařila večeři, přečetla dětem pohádku a pak se s výmluvou dámské jízdy, popřípadě přesčasu v kanceláři, vydala do akce. Vracela se k ránu, smyla ze sebe všechnu tu krev a zalezla do postele k nic netušícímu manželovi. Tento model se osvědčil a je používán dodnes. Stranou ponechme, zda manžel začal podezřívat svou ženu z nevěry, nebo slepě věřil historce o kamarádkách a přesčasech.

Část třetí -  Úkryt

„Tak pozor, a teď si zacpěte ušní bubínky, bude to pořádná šlupka, holky,“ řekla zrzka vykouřeným hlasem svým dvěma kamarádkám, se kterými byla schovaná za autem asi dvě stě metrů od domu, kde před chvílí popravily masového vraha.

„ My víme, říkáš nám to po každý.“

„ No to já jen, abyste pak neřekly, že jsem vás nevarovala. Tak a teď bacha.“

Dálkovým ovládáním odpálila bombu. Výbuch to byl vskutku jako z učebnice pro začínající muslimské teroristy.

„Viděly jste to. Já mám takovou radost, to bylo úžasný,“ jásala specialistka na výbušniny jako malý dítě, který dostane pod vánoční stromeček živého slona.

„No bylo to hezký, ale už jedeme, stopy jsme zhladily.“ Zchladila její nadšení Japonka a všechny tři naskákaly do dodávky, jak jinak než černé, a s pocitem dobře odvedené práce odjely do svého úkrytu, kde si chtěly dát ještě takhle nad ránem skleničku nějakého drinku, popřípadě šálek čaje, než se rozutečou do svých domovů ke svým rodinám. Díky těmto sedánkům pak měly i čisté svědomí, neboť vlastně doma o té dámské jízdě nelhaly.

V moderně vybaveném podzemním úkrytu naskenovaly fotky mrtvého vraha a zničeného domu a odeslaly je na vedení člověku, jehož krycí jméno znělo Pierce Brosnan a který byl jejich šéfem. Komunikovaly s ním výhradně přes počítač. Teď byla teprve celá akce úspěšně dovršená a mohly postavit na čaj.

Po půl hodince vyplněné čištěním zbraní a nenucenou konverzací o kosmetice, módě, zážitcích ze studií a nejnovějších trendech v zabíjení, zaslechly kroky za dveřmi. Každá z nich instinktivně sevřela svou zbraň a skryla se za nejbližší kus nábytku. Právě v čas neboť dovnitř vpadlo ozbrojené komando chlapů a začalo bezhlavě střílet. To znamenalo jediné. Jejich úkryt byl prozrazen a bezpečnostní systém překonán. Nebyl čas přemýšlet, jak něco tak nemožného bylo možné, protože teď šlo o holý život. Krvaví Andělé opětovaly palbu a většina těch chlapů padla k zemi. Klasická klišovitá scéna z akčního filmu, kdy hlavní hrdina není mnohonásobnou přesilou ani jednou zasáhnut a všechny trefí na poprvé. Pět přeživších střelců si našlo úkryt za vybavením bunkru. A nastala další učebnicová přestřelka z filmů, kdy jsou obě strany schované a nikdo nikoho netrefí. Prostě jen bohapusté plýtvání municí. Po chvilce se zdálo, že zabijákům již došly náboje. Japonka se svým nerozlučným samurajským mečem bleskurychle využila situace, vyskočila a se zběsilým výkřikem a šíleným výrazem ve tváři, který by psychicky zdeptal i toho nejotrlejšího, se vydala do útoku. Prvnímu usekla hlavu a jeho krev jí pocákala obličej.

„ Do hajzlu, můj make-up,“ zaklela a pokračovala v porcování nepřátel.

Blondýnka se v úkrytu plácla přes čelo. „Ona si dává make-up když jde do akce. To se snad chce těm vrahům líbit?“

Po několika minutách byla jatka dokonána. Japonka od hlavy až k patě zalitá krví stála vítězně na zbytcích těl svých nepřátel a byla na sebe pyšná.

„ Někdo nás zradil,“ poznamenala oduševněle blondýna, zatímco si zrzka zapálila cigaretu, kterou vzápětí zase uhasil výtrysk krve z nejbližší mrtvoly.

Pak se rozhlédly kolem sebe. Zařízení bunkru bylo kompletně zničené.

„ No tak holky jdem se podívat, jestli tam ti hošani nemají venku zálohu,“ zavelela Japonka a všechny tři po zuby ozbrojené krásky se vydaly ven do tmy.

Té noci bylo naporcováno ještě spoustu lidí.