Onoho pondělního rána byla celá Praha na nohou. Psal se 21. červen anno domini 1621. Na dnešní den přichystal velký imperátor Ferdinand II. Štýrský krvavé divadlo, aby celé české veřejnosti demonstroval, že s ním není žádná legrace a že každou rebélii nemilosrdně ztrestá. Dvacet sedm českých pánů, rytířů a měšťanů mělo být dnes za svou vzpouru proti císaři popraveno.
Jako třetí stoupal na pódium smrti Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic. Před dvěma lety neměl na práci nic lepšího, než se vydat s deseti děly ostřelovat Vídeň. Na ostřelování Vídně jsou císaři obzvlášť hákliví, a proto stál i Harant nyní na popravišti. Ve zpovědi knězi zapochyboval o své ženě, která zřejmě nebude pro jeho smrt dlouho truchlit, přitom nenávistně pohlédl na pana Heřmana Černína z Chudenic, svého bývalého společníka na cestě do Jeruzaléma, který nyní coby horlivý katolík a přívrženec císaře seděl na tribuně a náramně si celou exekuci užíval. Ve svých posledních chvílích Harant ještě netušil, že se nemýlí. Jeho žena se skutečně 4 roky po jeho smrti vdala a jejím novým manželem se nestal nikdo jiný než Heřman Černín z Chudenic.
Po odříkání modlitby poklekl ke špalku a hrdě na něj nejdříve položil ruku. Měla mu být useknuta, protože s ní přísahal věrnost novému nelegitimnímu králi Fridrichu Falckému. Jeden z katových pacholků mu jí chytil do smyčky a konec provazu pevně držel, aby pan Kryštof nemohl v sebezáchovném pudu uhnout a přijít třeba jen o prsty.
Kat se napřáhl svým mečem a v tom se v Harantovi cosi vzepřelo. Ze zbytku posledních sil škubnul svou rukou a na místě, kde ještě před zlomkem vteřiny ležela, se nyní octla ruka katovského pomocníka, který držel druhý konec provazu. Ten to samozřejmě nečekal a teď se nezmohl na nic jiného než na vyděšený výraz. Kat již nestačil zabrzdit svůj pohyb a jeho pacholek byl rázem jednoruký.
Jan Mydlář zděšeně pustil meč a této příležitosti se okamžitě chopil Kryštof, popadl těžký exekuční nástroj a silou, která se v něm vzala neznámo kde, probodl katovského mistra. Teprve teď si uvědomil, že se na provaze omotaném kolem jeho zápěstí houpe uťatá ruka, zatímco její majitel v bolestech ječel u špalku drže si zakrvácený pahýl. Zbavil nebožáka trápení a pak ještě zabil nebo zranil několik dalších katových pomocníků a také právě nejrychleji zasáhnuvších vojáků, kteří stáli přímo na pódiu.
Během toho lítého boje zahlédl na tribuně tvář Heřmana Černína, který tam seděl s otevřenou pusou, protože něco takového by nečekal ani v tom nejdivočejším snu. Z „publika“ se ozývaly výkřiky jásotu i zděšení, podle toho bylo také poznat, kdo patří k jakému táboru.
Harantova malá rebelie skončila stejně rychle, jako začala. Necelou minutu po té, co zabil svého kata, byl rozstřílen Valdštejnovou gardou, která se teprve teď vzpamatovala a byla schopná reagovat. A tak skončil život Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic, zemřel jako hrdina. Svým hrdinstvím nepomohl ani sobě ani nikomu jinému a přesto umíral jako šlechtic s hlavou vztyčenou.
Z myšlenek na hrdinskou smrt ho vyrušil teprve hlas luteránského kněze.
„ Pane Kryštofe, již je čas.“
A tak Kryštof Harant poklekl ke špalku a musel se usmát. Naplnění jeho snu zhatila jedna jediná drobnost. Před smrtí totiž neměl přijít o ruku. Položil hlavu na špalek a ta se již za několik okamžiků kutálela po červeném sametovém koberci, zanechávaje za sebou krvavou stopu.
Poslední pohled mrtvých očí, padl na Heřmana Černína sedícího na tribuně a s chladným téměř nezúčastněným výrazem ve tváři sledoval smrt svého bývalého druha z cest. Jeho bezcitný pohled se nezměnil ani v tuto chvíli.
Po Harantovi následovali další, tentokrát příslušníci nižších stavů. Heřman Černín z Chudenic vše sledoval stejně netečně jako dosud. Po sedmi popravách se zvedl a své místo opustil. Na pořadí totiž byla exekuce, které ani on sám nebyl schopen přihlížet. Jako osmý měl vystoupit na popraviště jeho bratr.
Žádné komentáře:
Okomentovat