Psychiatr

Titulek ... Vražda ... Mladá dívka zabita ... Tento měsíc již čtvrtá. A stejně jako u těch předchozích i zde byla příčina smrti jasná. Roztrhané břicho a většina vnitřností pryč. Policie se nejdříve domnívala, že se jedná o organizované útoky obchodníků s orgány, ale poté se zjistilo, že orgány nebyly odborně vyříznuty, ale spíše vyrvány, jako by to udělalo nějaké zvíře anebo ... šílenec.

Zavřel jsem noviny. Už mě unavovalo číst o šílencích, bláznech a maniacích. Jako bych jich bez tak nepotkával denně dost.

„Doktore, máme tady dva nové případy. Dnes to jsou opravdové exempláře.“ ozvala se mladá sestra za mými zády.

„Pokaždé to jsou exempláře,“ odvětil jsem sestře, jejíž jméno jsem právě zapomněl, položil noviny na svůj pracovní stůl a vydal si prohlédnout naše nové pacienty.

Každý z těch, které nám sem do sanatoria téměř denně dovezli, byl unikát. Šílení géniové, geniální šílenci, vrazi, jejichž vynalézavost a nápaditost přesahovala hranice lidského chápání, lidé, kteří byli příliš nebezpeční pro společnost a zároveň příliš šílení pro normální blázinec.

Následoval jsem sestru do míst, kde byly cely. Došli jsme k číslu 107. Mříží ve dveřích jsem se podíval dovnitř na asi patnáctiletého mladíka, který nepřítomně zíral do stěny.

„ Tento hoch zde se jmenuje Vincent Furnier,“ představila ho sestra. „Trpí utkvělou představou, že je Alice Cooper.“

„ A co je na tom divného? V jeho věku chtěl být každý rockovou hvězdou.“

„ Jenomže tady Vincent uškrtil svou matku a obě sestry a pak nad jejich mrtvými těly zpíval písničku Only Women Bleed.“

„ Taky mohl zpívat Like a Virgin od Madonny, to by bylo myslím horší.“ Pokusil jsem se o vtip, který nezafungoval, neboť byla zřejmě z ledu, a následoval sestru, jejíž klapající podpatky se mi nesmazatelně vrývaly do mozku, k cele číslo 617, kde čekal další nový chovanec našeho ústavu. Muž uvnitř byl neurčitého věku, hádal jsem mu tak kolem padesátky.

„ Toto je Steven Price, přezdívaný Pavouk.“ Oznámila mi sestra.

„ No jistě, o něm jsem četl. Steven věří, že je pavouk uvězněný v lidském těle. Sériový vrah, který za sebou nechal 8 obětí, přepadal výhradně ženy, každé uřízl nohu, pak je pečlivě zabalil do hedvábného vlákna, jako to dělají pavouci a ty nohy chtěl použít na sestavení svého nového pavoučího těla, aby se mohl vrátit do své původní podoby.“

„ Přesně tak, doktore,“ přitakala sestra.

„ Mátě pravdu, dnes to jsou unikáty, to budou potřeba tak zhruba dvě kafe než se pustím do jejich prohlídky. Dáte si taky?“

Doufal jsem, že se konečně znovu dozvím její jméno, ale nebylo mi to dopřáno, neboť ledová královna odměřeně namítla, že pije pouze vodu bez bublinek a jméno takového člověka snad ani znát nechci.

Konečně doma ... Je něco kolem půlnoci. ... Po celodenní práci mezi šílenci jsem rád, že si konečně mohu doma užít trochu toho klidu a zaslouženě si odpočinout u knížky nebo filmu.

Koukám z okna na zasněženou, osvětlenou ulici. Brzy budou Vánoce. Otevřu okno, aby do pokoje proniklo trochu čerstvého vzduchu. Najednou zaslechnu opět ten zvuk, stejný jako dnes ráno. Klapání podpatků na dlažbě ... Zpoza rohu vychází ženská silueta ... Ten zvuk se mi nesmazatelně vrývá do mozku ... V ústech zase cítím chuť krve ... probouzí se ve mě instinkty mých vlčích předků ... oknem skáču na ulici a opět se vydávám na lov.